Dne 9. června 2015 se v Poslanecké sněmovně konal seminář na téma výživné. Při přípravách semináře bylo domluveno, že příspěvek Adikie zabere asi jednu hodinu. Aby se ke slovu dostali i návštěvníci semináře z řad rodičů, které tíží problém s (ne)placením výživného, smrsklo se vystoupení Adikie na 20 minut. Když už si s tím Adikia dala několik dnů práce, byla by škoda to hodit do koše, a tak si teď její příspěvek můžete přečíst v nezkrácené verzi. 

Výživné – závažný celospolečenský problém

V mém příspěvku se pokusím v plné nahotě odhalit, proč se z výživného stal závažný celospolečenský problém.

Každé druhé manželství se dnes rozvádí a každý rok tak přibývá desítky tisíc dětí, na které by rodiče měli platit výživné. V roce 2014 bylo rozhodováno o výživném ve 44 476 případech, z toho prvních rozhodnutí bylo 28 528.

Hovoří se zde asi o 50 tisících dětí, kteří od svých rodičů nedostávají výživné. Podle některých zdrojů je to dokonce téměř ještě jednou tolik.

Nemá smysl skrývat, že neplatiči výživného jsou převážně otcové. To je však logické, protože děti jsou převážně svěřovány do péče matek podle jakési pověry, že matka je zásadně lepším rodičem a otec je dobrý právě jen na to placení výživného. To také jasně dokazuje tabulka „První rozhodnutí o výživném“. Problém s placením výživného však pochopitelně mají i matky. Pokud srovnáme počet prvních rozhodnutí o výživném s počty odsouzených za přečin zanedbání povinné výživy, tak jsou na tom matky s platební morálkou možná ještě o něco hůře než otcové, jen to při tak nízkém počtu není tolik vidět.  

V roce 2014 bylo za přečin zanedbání povinné výživy pravomocně odsouzeno 10 107 rodičů,  z toho 1 123 žen. 

Pro posílení práva dětí na výživné zde máme ještě z doby minulého režimu trestný čin zanedbání povinné výživy. Tehdy měl svoje opodstatnění, kdy zde také bylo trestným činem příživnictví. Jinak řečeno, byla zde pracovní povinnost, každý měl práci, za kterou pravidelně každý měsíc dostával peníze. Pokud tedy někdo neplatil výživné, pak to musel dělat jedině úmyslně nebo z nedbalosti. V takovém případě byl trest zcela na místě, ale to zde byla práce i pro vězně a tak jim bylo možné část mzdy strhávat na výživné pro děti.

Strašení nezaměstnaností nebylo jen strašením. Dnes zde máme půl miliónu nezaměstnaných, natož aby byla práce pro vězně. Zaměstnanci někdy nedostávají mzdu i několik měsíců, živnostníkům jsou opožděně propláceny faktury dokonce i od státu, přesto zde máme trestní právo z doby minulého režimu, jako kdyby zde tyto problémy vůbec neexistovaly.

Ačkoliv se říká, že je to trest za neplacení výživného, ve skutečnosti je to trest pro dluh, kdy i výše trestu se odvíjí od výše dlužné částky. To dnes přiznává i bývalý dlouholetý předseda Soudcovské unie soudce Jirsa. 

Ačkoliv tedy soudci vědí, že trestání neplatičů výživného uvězněním je celosvětovou raritou, která odporuje mezinárodní Úmluvě o lidských právech, podle které je věznění pro dluh nepřípustné, přesto jen v loňském roce poslali do vězení 597 neplatičů výživného. Je ubohým alibismem, že s tím soudci nemohou nic dělat a musí se řídit zákonem, kdy podle Ústavy je každý soudce nadán pravomocí podat k Ústavnímu soudu návrh na zrušení zákona nebo jeho části, pokud odporuje lidským právům. Na místo toho byly v roce 2010 novým trestním zákoníkem ještě zpřísněny znaky přečinu zanedbání povinné výživy z 6 měsíců neplnění výživného na 4 měsíce a zdvojnásobeny tresty.

Abychom se jako členský stát EU alespoň opticky přiblížili vyspělým právním státům, byla zároveň do nového trestního zákoníku zakotvena subsidiarita trestní represe (§ 12 odst. 2), podle které je použití trestního práva až krajním řešením, když selžou všechny prostředky civilního práva. V případě výživného by tedy mělo být zahájeno trestní stíhání až po neúspěšném vymáhání výživného exekucí. Logicky by se tak dalo očekávat, že stoupne počet exekucí a sníží se počty odsouzených za neplnění výživného. To se však nestalo, protože soudci zásadu subsidiarity trestní represe ignorují a dokonce odsuzují rodiče za pravidelné plnění výživného nižší částkou, ačkoliv částečné plnění výživného není v trestním zákoníku uvedeno jako trestný čin.

Listina základních práv a svobod

Článek 39

Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.

Osobně jsem byl právě za takové částečné plnění výživného odsouzen, proto jsem podal stížnost k ochráncům základních práv a svobod – Ústavnímu soudu - s odkazem na tento článek a k mému naprostému úžasu byla zamítnuta. 

Postupně se tak stáváme národem zločinců, kdy jen v loňském roce bylo za neplnění výživného odsouzeno 1 722 do té doby netrestaných osob.

Jediným výsledkem zpřísnění znaků přečinu zanedbání povinné výživy tedy bylo, že se během dvou let zdvojnásobil počet neplatičů ve věznicích, došlo k přeplnění věznic, stát už je nebyl schopen financovat a hrozily vzpoury vězňů. 

Tuto neudržitelnou situaci vyřešila šílená amnestie, kdy byli propuštěni nebezpeční zločinci a ve věznicích zůstali pro společnost nijak nebezpeční neplatiči výživného.

Aby nedocházelo k opětovnému přeplňování věznic neplatiči výživného, převzali jsme před dvěma roky od Slováků poněkud kontroverzní zabavování řidičských průkazů, kdy neplacení výživného absolutně nesouvisí se způsobilostí řídit motorové vozidlo či s dodržováním silničních pravidel. Navíc je takové omezení v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

Listina základních práv a svobod

Článek 4

(4) Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.

Podle exekutorů se zabavování řidičských průkazů neplatičům výživného osvědčilo a nejraději by to zavedli u všech dlužníků. Položme si však jednoduchou otázku. Jestliže se zabavování řidičských průkazů osvědčilo, tak proč zde stále máme tolik neplatičů výživného a dospělo to až do stavu, kdy se z toho stal závažný celospolečenský problém, který teď musí řešit vláda nějakým náhradním výživným od státu?

Zabavování řidičských průkazů se tedy osvědčilo pouze exekutorům, kteří takto nemusejí pracně dohledávat majetek povinného a stačí jim odeslat jeden elektronický dopis na evidenci řidičů, za což shrábnou paušální odměnu a hotové výdaje řádu desítek tisíc.

Podívejme se teď na jeden příklad vyčíslení pohledávky exekutorským úřadem.

Z dluhu necelých sto tisíc je rázem dluh půl miliónu. Poslanci se vášnivě dohadují o teritorialitě exekutorů, která by měla být samozřejmostí, přijímají opatření na polidštění exekucí, aby nezodpovědní občané, kteří si neuváženě neberou spotřebitelské úvěry, nepřicházeli o střechu nad hlavou, ale nečinně přihlížejí tomuto nechutnému hyenismu na neštěstí dětí.

Jaký má pro dítě smysl, když nechutně zbohatne exekutor a plátce výživného je uvržen do dluhové pasti? Jaký má pro stát smysl, když získá několik desítek tisíc na DPH, aby potom vyplácel statisíce sociálně potřebnému děti a existenčně zkrachovalému plátci výživného?!  V řadě případů se však stává, že je exekuce zastavena pro nemajetnost povinného a náklady exekuce pak uhradí oprávněný (přesněji matka dítěte).  To je také nemyslitelné. Vymáhání výživného na sebe tedy v každém případě musí převzít stát, nejlépe finanční správa, která s tím má bohaté zkušenosti, obdobně jako to např. ve Francii. 

Na vyměřování výživného a jeho následném vymáhání rovněž parazitují advokáti, přestože vyměření výživného není právní otázkou a k podání formulářového návrhu na exekuci je právní zastoupení zcela nadbytečné. Na místo kosmetických úprav advokátních tarifů i tomuto hyenismu je nutno učinit přítrž.   

Jestliže neplatiče výživného neodradily ani dvojnásobné tresty odnětí svobody, je bláhové si myslet, že by se polepšili alternativními tresty jako je domácí vězení a jsou to jen další neúčelně vyhozené peníze ze státního rozpočtu. Za vysloveně hloupé je pak nutno označit nápady, jako je zakázat neplatičům výživného vstup na fotbalové stadiony nebo zabavování cestovních dokladů, které svědčí jedině o tom, že takový člověk danému problému vůbec nerozumí a populistickými hesly se chce jen zviditelnit. „Extra liga“ je v tomto směru poslankyně Radka Maxová z hnutí ANO, která při tak obrovském počtu neplatičů výživného považuje za revoluční myšlenku valorizovat výživné, což by počty neplatičů nepochybně ještě zvýšilo. Tím však její studnice hloupých nápadů není ani zdaleka vyčerpána.

Nápad trestat neplatiče výživného tím, že se nebudou smět stýkat s dětmi, se už přibližuje praktikám nacistů za války.

Pokud chceme vyřešit problém s neplacením výživného, tudy cesta opravdu nevede a musíme hledat příčiny tohoto negativního jevu.

Kde začít?

Asi nejlépe u základů právního státu, neboť lidi, kteří rádoby zasvěceně hovoří o výživném, nejspíše nikdy nečetli, co o povinnostech říká Základní listina práv a svobod.

Listina základních práv a svobod

Článek 4

(1) Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.

(2) Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") upraveny pouze zákonem.

(3) Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.

Otázky pro učastníky semináře.

Kdo z vás je v zaměstnaneckém poměru? Chodíte k soudu, aby vám řekl, kolik máte zaplatit na zdravotním a sociálním pojištění? Jak si tedy vypočítáváte sociální a zdravotní pojištění? A jak jsou potom zohledňovány vaše majetkové poměry, třeba zda vlastníte vilu nebo bydlíte na ubytovně?

Je někdo z vás pláce DPH? Také chodíte k soudu, aby vám řekl, kolik máte zaplatit DPH? Jak si tedy vypočítáváte, kolik máte odvést státu DPH? Bere při tom někdo ohled, zda žijete v Praze nebo na vesnici?

Má někdo z vás auto? Také chodíte k soudu, aby vám řekl, kolik máte zaplatit na povinném pojištění? Jak si ho tedy vypočítáváte? Už vám někdo řekl, že je ve vašich možnostech mít auto s větší kubaturou, proto budete platit vyšší pojistné?

Nejspíše vám tyto otázky přijdou nenormální. Je tedy s podivem, že všem přijde normální, že vyživovací povinnost je Občanským zákoníkem formulována pouze v obecné rovině a o výživném rozhodují soudy, ačkoliv podle čl. 90 Ústavy jsou soudy především povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Soud tedy může rozhodovat o tom, zda někdo má či nemá právo na výživné, ale není povolán jeho vyměřením.

A jak se taková vyživovací povinnost vyměřuje, nám řeknou osoby nejpovolanější, předsedkyně svazu opatrovnických soudců soudkyně Kantůrková a místopředseda Městského soudu v Praze soudce Jirsa.

Ano slyšeli jste správně. Ačkoliv základním principem právního státu je právní jistota a povinnosti musí platit pro všechny podobné případy stejně, soudci každý případ posuzují individuálně a ještě to bez uzardění hlásají v médiích, ačkoliv je to stejné, jako kdyby říkali, že základní principy právního státu jsou jim naprosto ukradené.

Také jsme slyšeli, že soudci provádějí neuvěřitelné množství důkazů, což by oproti jednoduchému matematickému výpočtu mohlo být na první pohled pro věc přínosem, neboť zcela jistě může nastat situace, kde by byl jednoduchý matematický výpočet výživného byl příliš tvrdý a nespravedlivý (například při uplatnění hlediska dobrých mravů).

Za situace, kdy soudci nemají ani základní ekonomické znalosti, je takové obsáhlé dokazování pro celou věc jedině obrovskou přítěží, které se díky § 916 Občanského zákoníku neleze vyhnout. 

Občanský zákoník

 § 916

Neprokáže-li v řízení o vyživovací povinnosti rodiče k dítěti nebo o vyživovací povinnosti jiného předka k nezletilému dítěti, které nenabylo plné svéprávnosti, osoba výživou povinná soudu řádně své příjmy předložením všech listin a dalších podkladů pro zhodnocení majetkových poměrů a neumožní soudu zjistit ani další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle jiného právního předpisu, platí, že průměrný měsíční příjem této osoby činí pětadvacetinásobek částky životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu.

Ani bestiální pedofilní vrah nesmí být pod žádnou pohrůžkou nucen k výpovědi a může mlčet nebo lhát jako když tiskne, rozvedený otec se u soudu musí vysvléci donaha pod pohrůžkou ekonomické likvidace. A tomu říkáme právní stát?

V rozsudcích se pak můžeme dočíst o takových věcech, jako je peněžní deník, převod pro osobní spotřebu nebo výslech daňového poradce. To jsem se dočetl v nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 786/15 vydaném dne 15. dubna tohoto roku, přestože peněžní deník byl zrušen už před deseti lety novelou zákona o účetnictví a máme zde pouze daňovou evidenci, kde plně postačuje, když si do jedné krabice od bot budete ukládat vydané faktury a do druhé výdajové doklady a to ještě jen v případě, že neuplatňujete výdaje paušální částkou.

Jak mohlo něco takového projít bez povšimnutí soudcovskou elitou Ústavního soudu? Jaké potom musí být znalosti zákonů soudci na úrovni obecných soudů? 

Může se to někomu zdát jako zbytečné slovíčkaření, ale není to pravda. Pokud někdo začal podnikat až po novele zákona o účetnictví, nejspíše mu pojem peněžní deník nebude nic říkat a vůbec nebude chápat, co po něm soudce chce. A to je velký problém, protože pokud takto erudovanému soudci 

nepředloží peněžní deník, zcela jistě mu bude vyměřeno výživné z fiktivního příjmu ve výši pětadvacetinásobku částky životního minima jednotlivce, což dnes činí 85 250 Kč a bude ekonomicky zlikvidován. Do stanovení výživného jsou tak často zahrnovány všelijaké účetní položky, jako obrat, zásoby, majetek či převod pro osobní spotřebu, které s čistým příjmem povinného nemají absolutně nic společného. Bránit se tomu lze jen obtížně, protože říct polobohovi v taláru, že nezná platné zákony, tak už ani nemusíte čekat na rozsudek a rovnou si můžete jít hodit mašli.

Aplikací § 916 Občanského zákoníku jsou také hrubě porušována osobní práva výživou povinných rodičů (zde převážně rozvedených otců), protože jinak velmi přísně chráněné údaje v daňovém řízení (viz. hlava IV.  Daňového řadu) jsou zpřístupněny nejen soudu, ale také všem účastníkům řízení, tedy bývalé manželce, jejímu právnímu zástupci a ospoďačkám. Tyto informace např. o obchodních partnerech jsou pak zneužívány k další právní šikaně povinného.

Tyto chráněné údaje jsou dokonce často na základě pověření soudců přezkoumávány soudními znalci, ačkoliv je to naprostý nesmysl, kdy soudní znalec nemůže dojit k jinému závěru, než který je uveden v přiznání k dani z příjmu, které si soudce může na základě § 53 odst. 1 písm. c) Daňového řádu vyžádat od příslušného správce daně (finančního úřadu).  Jakýkoliv jiný výsledek znaleckého posudku je trestným činem zneužití pravomoci úřední osoby, kdy údaje v daňovém řízení (v tomto případě dochází především ke zpochybňování výdajů na dosažení s udržení příjmů) může zpochybnit pouze příslušný správce daně v rámci řádného vytýkacího řízení.

Daňový řád

§ 89

(1) Má-li správce daně konkrétní pochybnosti o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného řádného daňového tvrzení nebo dodatečného daňového tvrzení a dalších písemností předložených daňovým subjektem nebo o pravdivosti údajů v nich uvedených, vyzve daňový subjekt k odstranění těchto pochybností.

V právním státě je absolutně nepřijatelné, aby v rámci opatrovnického řízení bylo zároveň vedeno řízení na odstranění pochybností o správnosti, průkaznosti či úplnosti účetnictví (správně daňového tvrzení).

Lze se tak oprávněně domnívat, že jediným smyslem § 916 Občanského zákoníku je právní a ekonomická šikana samostatně výdělečných rodičů, protože podle § 53 odst. 1 písm. c) Daňového řádu je v kompetenci soudců si všechny údaje potřebné pro vyměření výživného vyžádat od příslušného správce daně. To by však museli znát zákony a umět s takto získanými informacemi pracovat. U rodičů v zaměstnaneckém poměru se tak soudci většinou spokojí pouze se zprávou o příjmech od zaměstnavatele, přestože lze vedle hlavního zaměstnání souběžně podnikat nebo pronajímat nějaký majetek a tyto příjmy se ve zprávě od zaměstnavatele pochopitelně nikdy neobjeví.

Ačkoliv si soudci umějí velmi dobře spočítat svoje platy, kdy podle jejich názoru byli státem okrádáni tím, že do průměrného platu v neziskové sféře, jakožto základu jejich platu byly, světe div se, rovněž zprůměrovány nízké mzdy za zkrácené pracovní úvazky, s výpočtem příjmů rodičů mají očividně problém.

Podle Českého statistického úřadu byla v loňském roce průměrná hrubá mzda 25 686 Kč. 

Podle statistiky rozhodování soudů o výživném však byl průměrný plat rodičů 37 419 Kč a jejich průměrná hrubá mzda by tak musela činit 53 100 Kč.

Tohoto ekonomického zázraku lze dosáhnou jedině tak, že soudci pomíjejí základní právo rodičů na svobodnou volbu povolání a při stanovení výživného nevycházejí ze skutečného příjmu povinného, ale spekulují, kolik by dle jejich názoru mohl vydělávat. Tento názor je navíc do značné míry zkreslen jejich absolutní odtržeností od společnosti nehoráznými platy, definitivou a absencí přímé odpovědnosti. Za tohoto stavu, kdy vyměřovacím základem výživného je fiktivní příjem povinného je pak zbytečné se bavit o nějakých tabulkách výživného, protože výsledem vždy bude nereálné výživné, které povinný nikdy nebude schopen řádně platit. Nemyslím si, že by všichni soudci byli tak hloupí a nevěděli to. Otázkou tedy je, proč takto postupují.

K nalezení odpovědi na tuto otázku nepotřebujeme odborné komise na každém ministerstvu ani kulaté stoly v Poslanecké sněmovně a stačí se podívat na výstupy Českého statistického úřadu. 

A teď se podívejme, co se stane, když se rodina rozvede. 

Příjmy rodičů zůstávají stejné, ale zdvojnásobí se jim životní náklady, kdy každý z rodičů vede samostatnou domácnost. Na děti pak logicky už nezbývá už tolik peněz. Rozvodem se tak do finančních problémů propadne i ekonomicky doposud stabilní rodina. Každý rok se tak stává asi 30 000 dětí sociálně potřebnými, a kde by na to stát bral peníze, když nejsou peníze pro důchodce ani na léčení vážně nemocných dětí? Neplacení výživného je tedy především obrovský sociální problém, se kterým se až doposud žádná vláda nebyla schopna vypořádat.

Ačkoliv mají soudci plná ústa zájmů dětí, nesmyslným vyměřováním výživného především pomáhají státu obcházet jeho povinnost postarat se o sociálně potřebné děti a zneužívají k tomu rozvodem rozhádané rodiče, které ženou do války o každou korunu. Je tak tunelován majetek, který rodina nashromáždila v letech jejího rozmachu a často jde i o majetek, na který se dřeli naši předci. Za tuto pomoc státu jsou soudci odměňováni nehoráznými platy, které při pokřiveném charakteru jejich nezávislost stejně nezaručují.

Chtěl bych poprosit všechny rozvedené rodiče, aby se nechávali zavlékat do těchto nesmyslných válek, a společnými silami jsme změnili této zrůdný systém. Za svobodna a v době fungování rodiny jsme všichni platili nemalé sociální pojištění. Stát se tedy nemůže obracet zády k našim dětem, když pak potřebují pomoc.

Nepotřebujeme zákon o zálohovaném výživném. Je to jen další slepá ulička, kdy samo Ministerstvo práce počítá jen se 4 % návratností.  V první řadě je potřeba vytvořit jasná pravidla pro výpočet výživného a to formou zákona, který bude platit pro každého bez rozdílu.

Občanský zákoník

 § 956

(1) Soud stanoví rodičům rozsah výživného s ohledem na jejich možnosti, schopnosti a majetkové poměry a povinnost platit výživné k rukám pečující osoby.

Když říkám bez rozdílu, musíme rovněž skoncovat s flagrantním porušováním platných zákonů, kdy soudci určují výživné pouze jednomu z rodičů, přestože podle § 956 odst. 1) Občanského zákoníku mají výživné určit oběma rodičům. Mimochodem v předchozím Zákoně bylo slovo „oběma“ výslovně uvedeno, přesto to nikdy žádný soudce nedodržoval. 

Teprve tehdy budeme schopni spolehlivě rozlišit, kdo je neplatič výživného a kdo je sociálně potřebný.

Výživné musí být skutečně stanoveno oběma rodičům jednak z důvodu jeho vymahatelnosti, ale je to důležité i pro posouzení životní úrovně dítěte.   

Dnes se při posuzování sociální potřebnosti dítěte totiž společně posuzují i další osoby (např. nový partner matky), přestože k jejímu dítěti nemají vyživovací povinnost, ale naopak si často musí plnit vyživovací povinnost ke svému dítěti z předchozího manželství, která se však od celkového příjmu domácnosti neodečítá.

Ještě horší situace nastává, pokud má takový rozvedený rodič další dítě v novém partnerském vztahu (případně také vyživovací povinnost k novému partnerovi), protože zde nejsou žádná závazná pravidla, jakou částkou si má plnit výživné ke všem dětem, tedy nejen k dětem z předchozího manželství.  Tento podivný systém tak vytváří začarovaný kruh neplatičů výživného, ve kterém je jen otázkou, kdo má „ostřejší lokty“.  Navíc to vede ke zneužívání sociálního systému, kdy noví partneři zatajují vedení společné domácnosti a před úřady se vydávají za samoživitele. Je tedy potřeba, aby výživné bylo stanoveno oběma rodičům a při posuzování sociální potřebnosti dítěte se vycházelo ze součtu výživného do obou rodičů a zároveň byly zohledněny všechny vyživovací povinnosti.

Stejná chyba je i v zákoně o dani z příjmu, kde je daňovým bonusem zvýhodňován rozvedený rodič, který má dítě ve společné domácnosti (zde převážně matka, která má nízké příjmy nebo vůbec žádné), přičemž druhý rodič, který svůj podíl na péči o dítě vynahrazuje plněním výživného (zde převáženě otec, který má obvykle vyšší příjem) žádné daňové zvýhodnění nemá. To je pochopitelně výhodné pro stát. Nebylo však původním záměrem zvýhodnit rodiče s dětmi? „Samoživitelství“ je tak daňově zvýhodněno stejně, jako funkční nerozvedená rodina. Tím asi počet rozvodů nesnížíme.

Tohle všechno napravit by pochopitelně zatížilo státní pokladu a je tedy otázkou, kde na to vzít peníze?

Pokud zde bude zákon o výživném, tak není potřeba, aby o výživném rozhodovali soudci. Bohužel se mi nepodařilo zjistit, jaké jsou celkové náklady na jedno soudní řízení, kde se rozhoduje o výživném. Jedno však vím zcela jistě, že úředník na finančním úřadě, který by mohl dohlížet na výpočet výživného, nebere plat sto tisíc jako soudci. Navíc je schopen posoudit, zda rodič uvádí pravdivé údaje o svých příjmech.

Zcela jistě také vím, že Japonsko se 100 milióny obyvatel má 3 000 soudců, tedy stejný počet soudců jako u nás, kde je jen 10 miliónů obyvatel. Pokud by tedy soudci nemuseli každý rok rozhodovat více jak 40 tisíc případů o výživném, můžeme soudy zeštíhlit o třetinu soudců a například v Praze by se pak mohly všechny soudy sestěhovat do jedené budovy.  To jsou miliardové úspory ročně, které lze použít pro sociálně potřebné děti a ještě by zbylo na zvýšení důchodů.

Jen v loňském roce bylo za neplnění výživného uvězněno 597 neplatičů výživného, přičemž jen náklady na uvěznění jednoho neplatiče výživného činí 30 000 Kč. Podle statistiky rozhodování soudů o výživném činí nejvyšší průměrné výživné 2 944 Kč. Stát tedy vydává desetinásobek průměrného výživného na uvěznění neplatičů výživného a potřebné děti nechává bez pomoci živořit. To přeci není normální.

V loňském roce bylo za naplnění výživného odsouzeno 10 107 rodičů. Bohužel se mi nepodařilo zjistit, jaké jsou náklady na odsouzení jednoho neplatiče výživného. Jisté však je, že pokud zrušíme trestný čin zanedbání povinné výživy, ušetříme další miliardy ze státního rozpočtu za nepotřebné policisty, kriminalisty, státní zástupce a soudce, kteří se dnes touto celosvětově raritní trestnou činností zabývají a byly by peníze na léčení vážně nemocných dětí.

Stát rovněž za vydatné podpory soudců umožňuje mladým lidem bezplatně studovat až do 26 let a platí za ně školy, sociální a zdravotní pojištění. Na druhou stranu se každý rok opakuje, že tisíce vysokoškoláků skončí na pracáku, protože pro ně není práce a stojí nás to další peníze ze státního rozpočtu. Místo toho, aby zdraví mladí lidé plní síly pracovali a přispívali do státní kasy, peníze ze systému pouze čerpají a živit je musí rodiče. Zrušením poloviny vysokých škol, snížením věkové hranice na 21 let jak pro studium, tak pro plnění výživného, by se tak dalo ušetřit další miliardy ze státního rozpočtu a nemusel by se zvyšovat věk pro odchod do důchodu.

A tak bychom mohli pokračovat dál a dál, ale to už se dostáváme úplně někam jinam.

Nelze jen kritizovat, jak je všechno špatně, proto jsem již před dvěma roky připravil návrh zákona o výživném. Zcela úmyslně neobsahuje složité právní věty, aby byl pro všechny srozumitelný. Je to výběr z prováděcích předpisů k Rakouským, Německým a Francouzským tabulkám výživného rozšířený o některá naše specifika, jako například bránění dětem ve styku s druhým rodičem apod. Často se totiž stává, že otcové odmítají platit výživné, protože je matka vytěsňuje ze života dítěte. Neplacením výživného však trestají dítě, přitom to lze řešit elegantně jako ve Švýcarsku, že otce dál platí výživné, avšak na účet dítěte, na který se taková matka nedostane.

Návrh klade důraz na dohodu rodičů nebo rodiče se zletilým potomkem.

Úřední způsob stanovení výživného je obdobný jako u odvodů daně z příjmů, sociálního či zdravotního pojištění a navazuje na roční vyúčtování příjmu rodičů. Jasnými pravidly je naplněn princip právní jistoty, kdy si každý snadno spočítá, jaké musí platit výživné nebo obráceně, na jaké výživné má dítě nárok. Rodiče se nemusí o výživné několik let soudit a přicházet tak o příjmy. Výživné by tak bylo každý rok automaticky aktualizováno a při změně poměrů (příjmu rodiče) tak není potřeba se roky soudně domáhat nové úpravy výživného. V diskusi vám pak velice rád odpovím na všechny otázky k tomuto návrhu.

Výpočet výživného je na celém zákoně ze všeho nejpodstatnější, protože je postaven tak, že nemůže nastat situace, aby rodič nemohl řádně plnit výživné. Například v sousedním Německu je pravidelně valorizována částka pro osobní potřebu plátce výživného (Selbstbehalt), která mu musí zůstat po zaplacení výživného, aby se sám nestal sociálně potřebným a to i za cenu snížení tabulkového výživného. U výdělečně činných plátců výživného je to 1080 EUR a u nevýdělečně činných 880 EUR.

Düsseldorfské tabulky 2015  -  příklad výpočtu výživného

Ein unterhaltspflichtiger Mann hat ein Monats-Nettoeinkommen von 1.350 Euro und drei unterhaltsberechtigte Kinder im Alter von 18, 7 und 5 Jahren. Die Mutter erhält keinen Unterhalt und bezieht das Kindergeld.

Notwendiger Eigenbedarf des Vaters: 1080 EUR (neuer Satz)

Verteilungsmasse: 1350 Euro – 1080 Euro = 270 Euro

Summe der Unterhalts-Beträge:

304 Euro (488 – 184 Kindergeld) + 272 Euro (364 – 92) + 222 Euro (317 – 95) = 798 Euro

Anteiliger Unterhalt unter Berücksichtigung des Existenzminimums:

Kind 1: 304 x 270 : 798 = 102,86 Euro

Kind 2: 272 x 270 : 798 = 92,03 Euro

Kind 3: 222 x 270 : 798 = 75,11 Euro

Tatsächlicher Zahlbetrag (Summe): 270 Euro

Kolika rodičům u nás po zaplacení výživného zůstane na osobní potřebu téměř 30 000 Kč? 

Jistě už teď chápete, proč sousedním Německu nemají problém s neplněním výživného. 

Děkuji za vaši pozornost.